Geek Girl z Hradce

MICHAELA ZÁBRANSKÁ patří k těm nemnoha našincům, kterým se rychle podařilo dojít daleko za svými sny. Žije ve Vancouveru a v současné době náleží ke špičce nejžádanějších expertů v oblasti computerové grafiky.

Proslula brilantní animací ženských postav v Rebootu, prvním kompletně bezkamerovém seriálu, který bylo možno loni v létě sledovat rovněž u nás, jenž tu ale, podobně jako ve své době Akta X, proběhl bez patrnějšího ohlasu, zatímco jinde se stal neméně kultovním fenoménem. Ve větší míře než Toy Story, určený dětem, nadchl počítačové fandy (místo děje je personifikovaný vnitřek počítače PC), příznivce akčních komiksů a cartoons (co epizoda, to drama zevnitř zažívané počítačové hry, na které závisí život postav) i mnoho futuristických orantů (pro něž na housových diskotékách bývají vybrané sekvence Rebootu běžně promítány spolu s japonskými animacemi). Rozhovor jsme natočili již v minulém roce. Od té doby Michaela povýšila od animátorky k režisérce animovaných TV filmů. (V tomto oboru je zřejmě jedinou ženou na světě.) Režírovala zatím jeden díl nového seriálu Beast Wars a jeden díl třetí sezóny Rebootu. Letos v létě se stěhuje z Kanady do Spojených států a nastupuje do pobočky charakterové animace slavné společnosti Industrial Light and Magic. S Michaelou Zábranskou (MZ) a s jejím manželem Michalem Votrubou (M) jsme hovořili o aktuálním trendu nových ženských hrdinek, vztazích mezi pohlavími na konci tisíciletí a computerových filmech.

1. Období silných žen
z Odkud se vzaly ty tak chytré, krásné, nezdolné a k chlapům v nejlepším případě povýšeně laskavé ženské z nových amerických komiksů a animací? Mají nějakou obdobu v reálném světě? MICHAELA: Vezmi si třeba poslední Monda 2000, jsou tam silné ženské, které rozumějí jak technice, tak zbraním, a nebo to, že vlastně už v jakémkoliv americkém filmu je teď postava nějaké hodně silné ženské, která je schopná dominovat a řídit chlapy. Například v tom seriálu, na kterém jsem dělala a který je pro děti, je sice jakoby hlavním hrdinou kluk, chlap, ale má k sobě partnerku, která je ve skutečnosti silnější a inteligentnější než on, a nakonec vlastně dominuje ona. Takže to je takový celkový trend. Teď je prostě móda všude uvádět nějakou silnou ženskou. Ale začalo to komiksy, protože komiksoví umělci Ameriky a Japonska se ovlivňují navzájem. V americkém obchodu je půlka komiksů z Japonska a zase naopak, když se podíváš, jak vypadají postavy z japonských komiksů nebo z animací, tak to jsou zase bílí hrdinové nebo teď spíš hrdinky. Všechno jsou to dvoumetrový ženský, prsatý, dlouhý nohy, velký oči a nemají vlastně výrazný rasový znaky. Populární ženskou komiksovou postavičkou byla třeba Geek Girl. MICHAL: Ta holka byl takovej ideál inženýrů. MZ: Geek je ale taková trošku nadávka. Má to malinko hanlivý a zesměšňující podtext. M: Ano, protože těm, kteří sedí celý den za počítačem, se v Americe říká geeks. A ta Geek Girl je výtvor nějakých kluků, kteří si dělaj z těch inženýrů srandu. Geek Girl je holka, která je mučí, je strašně sprostá, vulgární, drzá, silná, umí karate, umí všechno a stala se nesmírně populární. Její postavičku používal časopis Details jako takovou odpovědnu čtenářům; píšeš jí a ona ti tam odpovídá. Takže jde vždycky o její pohled, takový jakoby žensky drzý pohled na svět chlapů. z Začalo to seržantkou Ripleyovou ve Vetřelci?MZ: No, v podstatě. Akorát že teď jsou ty ženské mnohem silnější. Ona byla pojímaná ještě hodně tradičně. z Takže umírá ta prvotní idea feminismu i se svým praktickým důsledkem, že ženy se budou chtít rovnat mužům, a tím pádem je napodobovat, načež se stanou jen poněkud jinými muži. M: Teď se to dostalo právě do té druhé fáze, kdy si naopak ženy strašně věří a chtějí dosahovat v chlapském světě vítězství ženskýma metodama. MZ: Ve stylu: my nejsme chlapi, ale jsme ženský, přičemž půlka z nich ještě říká: a protože jsme ženský, tak jsme lepší. z Takže jde o jakési soustředění na ženskou odlišnost, na sebevědomí, ale vlastně i o určitý odstup a nezájem o mužský svět s jeho specifiky - o vytvoření nějaké alternativní, vyloženě ženské kultury. MZ: Ano. To je vidět i na těch komiksech. Ty byly dlouho výlučně mužskou záležitostí. Dnes je to jinak. M: Já si myslím, že ta válka mezi pohlavími, jak se tomu ve Státech říká, se vyhrotila do neřešitelných rozporů a dnes proto nabývá úplně jiný podoby. Prostě ženský musí být uznávaný, protože si to nějakým způsobem vydobyly, ale zase na druhou stranu se dokážou stavět do situace, kdy si stěžují na to, že chlapi nejsou chlapi, že ony vlastně nechtějí přejímat mužský pozice, nechtějí se chovat mužsky. MZ: Mně třeba dlouho nešlo do hlavy, proč jsou ty americké feministky v práci tak agresivní - až do okamžiku, kdy jsem tam sama začala pracovat. V práci musím být dvakrát lepší než chlap a jsem tam daleko víc prověřovaná, než postoupím. M: Z evropského pohledu je mnohdy nepochopitelné, co se ženám v Americe stalo, proč tam feminismus dospěl až do takovéhle podoby. Člověku to ale začne být okamžitě jasnější, jakmile se tam pohybuje. Tam se skutečně obecně chlapi k ženám chovají mnohem hůř, než jak jsme na to zvyklí odsud. Američani jsou opravdu šílení balíci. z Je to, co se tam děje, způsobeno nějakou konkrétní tradicí nebo absencí obecněji vžité vysoké kultury? M: Ano, naprosto. Protože tam nikdo nikoho v dětství nevychovával, že se má k ženám chovat slušně. Je to vlastně strašně mladý kontinent, dominantní sílu nebo jakousi autoritu tam strašně dlouho měla církev a ta nabyla hrozně podivný místní podoby. V menších komunitách mimo velkoměsta byl jedinou autoritou kněz, který jim všem říkal, že ženská patří k plotně a má plodit děti, protože je potřeba ten světadíl zalidnit, a muž že je prostě ten, kdo obstarává práci. z Kdy a proč se postoj k ženám začal v Americe měnit? MZ: V padesátých letech trčela ženská ještě stále za plotnou. V šedesátých letech se to malinko mění, ale víceméně až do půlky osmdesátých let většina žen byla doma. Jít do práce jim bylo umožněno teprve z ekonomických důvodů, když nastala situace, že chlap přestával být schopen rodinu uživit. Ne proto, že jim byly přiznány přednosti, ale proto, že je to ekonomicky tlačilo. Pro chlapa je společensky nepřijatelné, aby šel jenom jako doprovod. Časopisy jako Harpers Bazar, Cosmopolitan nebo Elle teď na stránkách řeší takové problémy jako Jak zacházet s chlapem, který vydělává míň nebo Jak chodit s chlapem, který je tvým podřízeným... (směje se). Tam se to skutečně stává sociologickým problémem. Když třeba já se svou profesí a platem v práci řeknu, že jsem upekla doma buchtu a jak jsem s chutí uvařila večeři, tak na mě koukají a myslejí si, že si dělám legraci. M: To je jako kdyby sis ty z dlouhé chvíle ušil šaty nebo něco takovýho. z Jsi ve svém oboru jako žena, která se dokázala prosadit, spíše výjimkou, anebo je to tak, že právě v těch nejprogresivnějších zaměstnáních začnou mít ženy větší šanci? MZ: V komerčním světě animací velkých filmů to je všechno vesměs záležitost chlapů. A jeden z důvodů je, že je to strašně náročná práce. Já jsem měla období, kdy jsem pracovala soboty neděle osmnáct hodin denně, sotva jsem se stačila vyspat. M: Američani si nedokážou rozdělit čas na zábavu a na práci. Tam se prostě dře. Tam jsi buď absolutní flákač a nemáš peníze a žádné společenské postavení, anebo makáš. Zvlášť v takových agresivních oborech jako je film a animace... MZ: Tam skutečně žije většina kluků tak, že svoji holku nebo manželku a děti vidí jen v neděli na pár hodin. Amerika strašně pomalu a nerada vytváří jiné než existující sociální modely, protože to vyžaduje nezvyklou námahu a jiný způsob myšlení. Pro ně je nakonec jednodušší rozpohybovat ženskou na počítači, než aby se museli dohadovat a debatovat s tou živou. Ale to jsme zase u těch geeks... z Čeho se tedy ti chlapi obávají víc - už pouhé přítomnosti ženy, nebo těch nových věcí, které pro sebe žádá? MZ: Ono to jde jedno s druhým. Rozhodně se ale spoustě z nich líp komunikuje s ženskou po Internetu než kdyby stáli před ní. Já z legrace říkám, že oni by nejradši s tím počítačem i spali. Že v momentě, kdy jim virtuální realita umožní mít s počítačem i sex, tak že jsou ztracení. A ono je to pravda. Oni si všichni kupují postavičky z těch různých komiksů, co čtou. My třeba pracujeme přes noc, máme před uzávěrkou, a já najdu svého třicetiletého asistenta, jak si hraje s gumovou postavičkou nějaký prsatý ženský a povídá si s ní. z Takže nakonec si muži hrají s panenkami. MZ: Ano. Ale těm klukům většinou je mezi pětadvaceti až třiceti, všichni sbíraj hračky, jediné, co čtou, jsou komiksy, ale vlatně si tím řeší to, že díky práci jsou neschopní se s ženou nějak domluvit nebo i jenom bavit. Své mužské problémy si potom takhle řeší na hračkách, pomocí komiksů a pomocí toho právě proto tak populárního japonského animovaného porna. M: Ve Státech místo toho, aby lidi tak nějak normálně dozráli, mají tisíce různých možností, jak to prostě neřešit. Hladce unikají do svých podivných světů, jsou tak v iluzi klidu a vyhýbají se všemu, co by ji mohlo nabourávat. Když přijdeš k nim do práce, tak je to takový velký hračkářství. V normální firmě je pro každýho noclehárna, posilovna, sprchy, kuchyňka s dostatkem jídla, je tam televize, jsou tam všechny videohry a samozřejmě kompletní spojení přes Internet s čímkoli by chtěli. Takže takový svobodný mladý kluk si řekne - proč bych sem nešel pracovat, když tu můžu zůstat dítětem do čtyřiceti.

2. Duše Dot
z Zdá se vám, že v Evropě funguje dílo spíše tak, že výsledkem přijetí může být proměna člověka, zatímco v Americe zase tím výsledkem bude spíše konzervace jeho vlastností? MZ: Ano, tam to reaguje vlastně na potřeby řízené trhem. Tam je všechno víceméně obchod. A lidi si to právě, jak říkáš, třeba ani neuvědomují. Když jsem začala pracovat na tom seriálu, byla jsem tam první ženská a oni mi na zkoušku dali animovat právě ženskou postavu. Tak jsem pro ní vymyslela takovou celkem jednoduchou scénu a najednou ta ženská postava poprvé ožila jakožto ženská. Začala se chovat žensky. A pak jsem přišla do střižny a zjistila, že můj šéf a další čtyři animátoři si tu scénu přehrávali znova a znova a znova, jako kdyby tam bylo peep show nebo zázrak. M: Rozumíš, ona se Michala stala pro ně tou ženskou. Oni jí říkali Dot, stejně jako se jmenuje ta postavička, prostě v ní okamžitě viděli tu Dot, ne animátorku. MZ: Protože já jsem jim umožnila ten neuvěřitelnej sen, oživit ženskou, kterou oni namodelovali, která má ta dokonalá prsa, ten zadek, který vždycky viděli, ty nohy, které si představovali. Předtím si to dovedli rozpohybovat, ale nikdy to nemělo tu ženskost. A najednou to s nimi flirtuje, najednou si to s nimi hraje z obrazovky. M: Míša dostávala denně přes padesát e-mailů od fanoušků ze světa, protože to byla taková revoluce v animaci postavy, že se do tý Dot zamilovávali. MZ: Ostatní ženské animátorky mi to vyčítají. Já jsem třeba naanimovala takovou scénu, kde Dot zpívá a tak jako flirtuje s tím klukem. Tahle scéna, to je absolutní výjimka. Chování těch postav jinak prochází několikastupňovou cenzurou a zvlášť ženské postavy jsou pod přísnou kontrolou. Dot se třeba při dopadu na zem ani nesmí zaklepat prsa, to už cenzura zakazuje. Musí chodit v kalhotech nebo v leginách, je hrozně studená a jako ženská se moc neprojevuje. Projevila se plně jedině v téhle scéně, kdy Bobovi zpívá, a kdy jsem to tak mohla naanimovat úplně podle sebe, protože režisér zrovna musel odjet. Byl z toho potom poprask a hodně ženských mi pak říkalo: Ty je podporuješ v těch jejich sexuálních choutkách, a měly mi to hrozně za zlé, zvlášť feministky. A já říkám: Proč? Já jen ukazuju normální ženské chování. Ale uvědomila jsem si až zpětně, jak tím oslovuju ten hrozně nedospělý svět těch inženýrů a vůbec technických, nekomunikativních lidí - geeků. M: V Americe kolikrát slyšíš názor, že my Evropani jsme strašně přeerotizovaní, že naše umění je vystavěné jenom na nahém ženském těle a že je to celé o tom, že se chlapi ukájejí, jak se na to dívají. A že americké umění takové nebude. z Já bych řekl, že v Americe právě registrují nějaké to velké ňadro, kdežto v Evropě si lidi ještě docela všímají detailů něčeho podstatného před ňadrem, řekněme jeho opony - výrazů tváře, gest té ženy, dojmu nebo symbolů, významů, skutečných narážek. Takže když už, tak ne pohled na nahé ženské tělo, ale na nahou ženu. M: Amerika je stát první signální, to prostě není vnímání podtextů, nálad nebo něčeho takovýho... Oni analyzují prvoplánově to, co vidí. MZ: Ve světě animací jsem svým způsobem ojedinělá, jsem taková ta střelená ženská z východní Evropy, čímž pro ně ale mám obrovskou výhodu, že přede mnou můžou říkat jakékoliv vtipy a nebo že mě můžou chlapi říct, že mi to sluší, aniž by museli mít strach, že se s nimi budu chtít soudit (směje se). Takže přede mnou můžou zůstat sami sebou.z Čeká nás invaze těchhle způsobů? Tady se už šest let trochu očekává. MZ: Když se podíváš třeba jenom na zdejší večerníčky a vůbec filmy pro děti, tak tam jsou vlastně krásné modelové situace, že lidi mají komunikovat a jak mají komunikovat, kdežto v Americe v dětském dopoledním vysílání pořád někdo někoho mydlí. A výsledek je, že jakmile nastane konflikt, tak jediným možným řešením je zase síla. I v Rebootu Dot buď strašně poučuje, anebo vytáhne samopal a střílí. Není tam žádná mezipoloha. Přitom ženský jsou právě hodně schopné v té jemné politice, neřkuli v tom tahání za nitky, ale to tam nikde není. M: Oni se nedohadujou na věcech, tam neexistuje konstruktivní dialog, tam to je otázka síly. Ale tady chápeš souvislost mezi Amerikou a Japonskem, protože v Japonsku jsou vztahy k ženám pořád ve stadiu krále Klacka a Američani odtamtud hodně čerpají inspiraci. V japonských animovaných pornech se s ženskýma už zachází jak s masem. Z toho se člověku dělá divně.

3. Malířka, kybernetka a herečka
z Co všechno předcházelo tomu, než jsi se setkala s Dot? MZ: To je takový trochu legrační příběh. Už jako malé dítko jsem stále něco matlala s barvama. A měla jsem štěstí v tom, že jsem se pak hned v první třídě dostala do Lidové školy umění, kde jsem měla výbornou paní profesorku. A tak jsem vlastně vyrůstala s tím, že chci být malíř. Ale když se kolem osmičky přiblížila doba, kdy si člověk vybírá, co dál, mí rodiče o malování nechtěli slyšet a v naději, že si to ještě rozmyslím, mě přiměli jít na gymnázium do matematicko-fyzikální třídy. To zaměření mě zajímalo, bylo nás tam o polovinu méně, měli jsme víc hodin o jazyky a ve třídě byli především kluci. Já jsem byla taková ta holka, co měla sukni, ale lezla po stromech a pořád dostávala černé puntíky, protože se prala. Takže jsem dělala ten gympl s tím, že půjdu pak stejně do Prahy na Akádu nebo na Umprum. Jenže maminka mi začala vyprávět příběhy o tom, jak v Praze podřezali nějaké výtvarnici žíly, protože chtěla kšeft, který měl dostat někdo jiný, tak jsem se v těch sedmnácti zalekla, svět se přece jenom z Hradce zdál komplikovanější a ošklivější, a souhlasila jsem s tím, že půjdu bez přijímaček na elektrotechnickou fakultu, obor technická kybernetika. z To má ale zvuk! Jak takový obor vypadal v 8O. letech? MZ: Tenkrát tam byly takové ty východoněmecké počítače, a to jenom pár. Doopravdický počítač, Commodor, jsem viděla jednou za měsíc, kdy nám navlíkli gumové návleky a nějaké pláště a říkali: Studenti, toto je počítač. NESAHAT! NESAHAT na žádný knoflík! Přišel pan profesor, zmáčknul tři knoflíky a říkal: Vidíte? Funguje to! Když jsme se učili programovat, dostali jsme tužku a papír a bylo nám řečeno: Musíte se naučit myslet jako počítač. Teď si ověříte, jestli váš program chodí, a to během pěti minut, kdy to musíte nacvakat... Takže jsem studovala elektro, čím dál víc byla nešťastnější a měla jsem pocit, že se ubírám špatným směrem, že ten život je celkem krátký na to, aby ho člověk promrhal tím, že dělá něco, co ho nebaví. Tak jsem z elektra odešla na konci třeťáku, kdy už mi scházela snad poslední zkouška. V té době jsem už chodila s Míšou, který ale ještě před revolucí emigroval do Kanady, a když jsem se za ním jela podívat, zjistila jsem, že se mi tam sice hrozně nelíbí, ale že ho pořád strašlivě miluju a že tam zůstanu. (směje se) z V Kanadě jsi jako svoji novou tvůrčí oblast objevila computerový film? MZ: Už tady v Čechách mě vlastně vždycky kromě malířství zajímala i animace a film. Film mě vždycky strašně lákal, jenomže jsem si nedokázala představit, že bych měla vést tým herců a výrobní štáb. Ještě tady jsem viděla pár prvních počítačových animací ze zahraničí. A nějak jsem začala mít pocit, že by se tím dalo říkat víc. z O co šlo? MZ: Znělky pro televizi, taková ta jednoduchá točící se loga a nějaký videoart. Ono to bylo většinou, zvlášť v těch začátcích, jak tady, tak ve světě dělaný hodně technickýma lidma. To se pak člověk musel dívat na točící se krystal a pod tím šla většinou ještě vážná, táhlá hudba, a to jsem si říkala: Jak se na tohle mám deset minut dívat, to prostě nejde. Ale viděla jsem taky pár zajímavých věcí z Ameriky a většinu z nich dělal John Lasseter, co režíroval Příběh hraček. To mě oslovilo a cítila jsem, že by mi to dalo možnost a prostor se vyjádřit. Hrozně mě to lákalo. No a měla jsem štěstí, že ve Vancouveru na univerzitě byl shodou okolností otevřen první ucelený program výuky počítačové animace. To totiž jako obor vznikalo teprve během našich prvních let v Americe, je to tak strašně nový, že se to ještě nedá pořádně učit. M: A dneska zjišťuješ, že ze starých kámošů ze školy, kolem kterých se teď začínají shlukovat štáby, vznikají po Americe i v Japonsku důležitá centra. MZ: Nakonec jsem začala dělat Reboot. Ale to bylo až za rok. Mezitím jsem dělala tady krátce pro Novu a pak asi sedm měsíců pro softwarovou firmu Vertigo. z Co se Novy týče, ví se o tobě, že jsi s nimi pracovala na podobě televizní grafiky - na věcech, které už dneska známe, ale ve své době se to ničemu zdejšímu nepodobalo. MZ: V té době tady nikdo moc nevěděl, jak se televizní a podobný znělky technicky, ale i dramaturgicky dělají, a tak jsem v Nově asistovala panu profesoru Vránovi, který to měl na starosti. Byla to hrozně zajímavá a příjemná zkušenost. V Čechách jsou lidi plní nápadů a názorů, chyběla jim jen ta technická znalost. z Jak vlastně tvé postavy ožívají? MZ: Musíš mít dobrý software, musíš znát filmovou řeč a musíš je umět animovat, to znamená umět s nimi hrát. Ten software není jeden, dneska vlastně bohužel ještě neexistuje jeden ideální. Každý z těch největších má nějakou skvělou část. Proto máme jako všechny firmy vlastní inženýrskou divizi a tam nám píší softwary přímo na daný problém. Pro Reboot byly všechny ty pohyby animované tradičně, nic nebylo dělané pomocí senzorů. To znamená, že se zamyslím, představím si ten pohyb a musím vytvořit důležité klíčové fáze jako u loutky nebo u kresleného filmu, key-framovou animaci. Dřív si lidi mysleli, že to bude dělané pomocí senzorů, že tam bude ten dráty opředený herec, jenomže se ukázalo, že se jednak ta data špatně mění, a také že některé pohyby se musí udělat jako větší, nadsazenější, aby to bylo lépe čitelný, protože to není realita, ale modifikovaná realita. Dnes už je jasné, že animátor, který má tyhle schopnosti a rozumí kompozici, pohybu, časování a všem těm věcem, to udělá rychleji i kvalitněji, než kdyby se to dělalo pomocí nějakých technikou omezovaných herců a potom upravovalo. Takže třeba pro animace obličeje jsem dostala pásku s namluvenou řečí, pomocí interaktivního softwaru jsem tam tu řeč naťukala a musela jednotlivě upravovat, jak se s ní pusa hýbe. Naši inženýři tam dali základní tvary úst pro jednotlivá písmena, takže když tam naťukám nějaké slovo, malinko se to v tom základu už předpřipraví, ale nakonec se tam stejně nenechá jediná věc tak, jak byla. Pak si to dlouho předehráváš: máš na monitoru zrcátko, díváš se na svůj obličej, děláš si tam fixou křížky a podle toho animuješ. Proto říkám, že všichni animátoři jsou vlastně zakuklení herci. Ostatně třeba v Pixaru mají přímo hodiny herectví. Člověk musí opravdu rozumět tomu, jak vyjádřit nějaké emoce, které gesto má jakou účinnost. Což pro mě bylo zvláštní, protože angličtina není můj přirozený jazyk, a já teď najednou měla být ta, která ví, jak to slovíčko vypadá, když se vysloví. Já jsem tím už tak postižená, že i když se dívám na televizi, pořád sleduji mimiku obličejů a výrazy různých emocí.
zJaké jsou v současné době nejžhavější trendy v oblasti počítačové animace ve filmu? MZ: Asi nejžhavější je momentálně charakterová animace. Je nejkomplexnější a vyžaduje spojení uměleckého nadání i technické zručnosti. Technická stránka se naštěstí velmi zjednodušila a animátor se může opravdu soustředit na oživování nejrůznějších postaviček a příšer. Všechna velká studia rozdělila svá animační oddělení na animátory neživých věcí (vesmírných lodí, strojů a podobně) a na charakterové animátory, jejichž práce je náročnější, ale řekla bych mnohem zábavnější. Ti animují vše, co má vypadat jako živé - třeba dinosaury pro Jurský park nebo psy pro 101 dalmatinů. Počítačové animaci se vždy vyčítalo, že je chladná, a právě charakterová animace se snaží tento názor změnit. Dalším horkým trendem jsou filmy a seriály vytvořené zcela na počítači. Přelomovým a zatím jediným celovečerním filmem byl Příběh hraček od firmy Pixar v koprodukci se studiem Disney. Nyní se pracuje na čtyřech dalších (Pixar, Sony, Dream Works, PDI) a o několika se neoficiálně šušká. Populární jsou i televizní seriály. Tím prvním byl Reboot od Mainframe Entertainment a za ním Beast Wars od stejné produkční firmy. Na trhu se objevily ještě další tři seriály, ale zatím mají problém animovat dostatečně rychle pro potřeby televizního vysílání). Počítačová animace ve filmovém průmyslu zažívá obrovský rozmach. největším problémem ale zůstává nedostatek schopných a nadaných lidí, kteří rozumí pohybu, kompozici a všemu tomu, co k animaci patří, a zároveň se nenechají převálcovat technikou. Nejzajímavější věcí, kterou jsem ve svém oboru zatím viděla, byl francouzský animovaný seriál o broučcích Insector od firmy Fantom. Bohužel neměl moc dobrý scénář. z Co si od práce v ILM slibuješ? Budeš tam mít větší prostor k realizaci? MZ: Jdu se tam učit hlavně řemeslo a nemyslím si, že do jejich práce vnesu něco svého, tvůrčího. Vždycky když se nás sejde někde nad kávou několik evropských animátorů, sníme o tom, že za nějakých pět až deset let, až se zlevní počítačová technika natolik, aby si ji mohla dovolit menší studia, uděláme nějaký společný projekt konečně podle svého.