Aloof

 Aloof. Kapela, která 10. května rozehřála Roxy. Kapela, která ve svém druhém albu Sinking vsadila na tajemství a intimitu. Kapela, která stojí stranou současným hudebním proudům a dá se na ni tancovat. Občas.

Jméno The Aloof se poprvé objevilo na hudební scéně v roce 1990. Tenkrát to byl hlavně tvůj projekt, Deane. S jakou ideou jsi The Aloof zakládal?
Dean: V tý době jsem hrál po klubech v Londýně jako DJ a spolu s Jagzem jsme dostali nápad nahrát taneční skladbu. Udělali jsme první singl (Never Get Out Of The Boat), a protože jsme při jeho nahrávání zažili spoustu srandy, pokračovali jsme v dalším nahrávání. Do kapely postupně přišli Gary a Ricky, a tak se z projektu The Aloof stala úplně přirozeně skupina. Hlavně jsme cítili, že čím víc nás je, tím lepší je naše muzika.
Mezi prvním singlem a druhou deskou Sinking je slyšet velký rozdíl, chtěl jsi na začátku vůbec rozjet kapelu, která by normálně koncertovala?
Dean: Jo, určitě. Byla to pro mě druhá věc k DJování. Když se podíváš třeba na Leftfield, Underworld, Massive Attack, to jsou všechno kapely, ve kterých působí DJové.
Co vlastně hraješ jako DJ? Prý tě dřív zajímal hlavně punk?
Dean: Před lety jsem začínal na punku, to jo, ale když hraju v klubu, pouštím většinou house, breakbeat nebo trip hop. Baví mě celkem hodně hudebních stylů, což je ostatně znát na naší muzice.
Jaký jsou tvoje hudební kořeny, Ricky? Máš nějaký oblíbený zpěváky?
Ricky: Já jsem odmala poslouchal hodně reggae, pak se mi začal líbit soul, Curtis Mayfield, Marvin Gaye a podobný lidi. Vždycky jsem se je snažil ve sprše napodobovat, ale nikdy mi to moc nešlo.
Mohl bys říct, jak ses dostal ke zpívání v The Aloof?
Ricky: Zpíval jsem jako doprovodnej zpěvák v jedný londýnský kapele a Deanovi se nějakou šťastnou náhodou dostala do ruky naše nahrávka. Líbil se mu ten doprovodnej zpěv, jenže to vlastně ještě nevěděl, že jde o mě. My jsme se totiž znali už dávno předtím, Dean akorát neměl tušení, že někde zpívám.
Co jazz a soul v souvislosti s brazilskou hudbou, dají se trochu vycítit v tvém zpěvu...
Ricky: Odráží se v něm vlastně to, co poslouchám. Neřekl bych, že na mě měla vliv přímo brazilská hudba, ale možná dub a jazz a hlavně hodně zpěváků z rockových kapel s výrazným a silným projevem, třeba zpěvák z Radiohead.
Dean: My jsme dřív často chodili do klubů na jazz a soul. A náš původní bubeník Richard Thair z kapely Red Snapper se naučil bubnovat v Brazílii, takže tady byste si snad určitej vliv brazilský hudby mohli vymyslet.
Jakou filozofii mělo vaše první album Cover The Crime?
Dean: Ta deska byla hlavně o operaci Pouštní bouře, která proběhla ve válce v Perském zálivu. Celá ta událost byla založená na rozdílným náboženství a to nás zaujalo, přestože nikdo z Aloof věřící není.
Mohli byste říct, že vaším náboženstvím je hudba? Vaše hudba na albu Sinking jde totiž hodně do hloubky, je dost narkotická...
Dean: Jo, jasně. Sinking je hodně osobní deska, kdežto Cover The Crime je spíš výpověď o době, kdy byl v oblibě happy house, a my jsme chtěli vyjádřit, jak to všechno podle nás doopravdy je. Sinking je zvukově hodně temný album, většina skladeb se vztahuje k užívání drog a k zážitkům na drogách. My neříkáme neberte drogy, ani berte všechny drogy, my vyznáváme takovej zdravej drogovej přístup.
Ricky: Přesně. Když jsem psal texty na album Sinking, chtěl jsem hlavně popsat dobu, kdy jsem měl hodně neurovnaný osobní vztahy a vždycky o víkendu jsem se pomalu ničil, bral spousty drog a snažil se zapomenout na svoje každodenní problémy.
Letos v dubnu jste nahráli hudbu k filmu pro Channel 4, můžete o tom něco říct?
Ricky: Je to výbornej film, typicky britskej. Vypráví o matce, která umře, a jedna z jejích dvou dcer se úplně zblázní. Ten film se pak zabývá vztahem těch dvou dcer.
Dean: Je to docela avantgradním stylem natočenej film a my jsme se snažili k němu udělat patřičnou hudební kulisu.
Máte už připravený nějaký nový materiál na třetí desku?
Ještě ne, ale hned jakmile se vrátíme z turné a trochu si odpočineme, budeme skládat nový věci. Jsme z turné celkem unavený, protože trvá s přestávkama už skoro rok, a teď se nemůžeme dočkat, až budeme nahrávat nový skladby. Máme spoustu nápadů.
Řekněte co vlastně děláte, když jste pořád na cestách?
Dean: No...posloucháme muziku, hulíme, chlastáme, prostě pořádáme obrovský autobusový mejdany.
Ricky: Tohle turné byl teda pořádnej výhul.
Na který svoje drogový zážitky nikdy nezapomenete?
Ricky: Asi vloni, když jsme si v Amsterdamu dali poprvé houby...
Dean: ...jo jasně, houby...
Ricky: ...absolutně mě to dostalo, bylo to skvělý. Bylo nás patnáct a všichni jsme si dali houby, až na manažerku, která pak byla jediná, která mohla mluvit. Jenom jsme seděli v nějakým baru a všechno kolem nás hučelo.
Dean: Já jsem ani nebyl schopnej objednat si pivo, abych ten let nějak zklidnil. Zážitky z festivalu v Glastonbury taky nejdou zapomenout, to je vždycky pětidenní šílenství. Na turné ale zároveň vždycky nabíráme spoustu nápadů pro svojí muziku. Na všech těch festivalech má totiž člověk možnost vidět hrát ostatní kapely a to je pro nás asi nejvíc inspirativní.
Kdo se vám vlastně líbí?
Dean:Radiohead, Spiritualized... těch kapel je strašně moc.
Stýkáte se s někým i mimo festivaly?
Dean: Jasně, třeba s Leftfield, Underworld, Primal Scream. Všichni se vlastně dlouho známe z londýnský klubový scény.
Myslíte si, že v Londýně v současnosti existuje nějaká undergroundová hudební scéna?
Ricky: Teď se underground jakoby vytratil, ne?
Dean: V Londýně vlastně teď žádná zvláštní undergroundová scéna není, protože když se objeví něco úplně novýho, tak to za chvíli prorazí. Třeba jako label Ninja Tunes nebo klub Blue Note. Je to pořád skvělej klub, ale už to není underground. Nebo jungle, to je typickej příklad. Třeba v Americe je situace jiná, je to veliká země, a proto tam vysílá spousta rádií, který se zaměřujou jenom na určitý hudební styly. Kdežto v Británii existuje taneční Kiss FM, a potom jedna stanice, která začala vysílat nedávno...teď si nemůžu vzpomenout, jak se jmenuje. Financuje jí Robert Smith z The Cure a je to prostě absolutně nezávislá rádiová stanice. No a BBC Radio One hraje všechno, takže když se objeví něco dobrýho, zákonitě se to bude za pár týdnů hrát i na Radio One. V dnešní době může něco zůstat undergroundem maximálně šest měsíců. Ale to je dobře, protože všichni mají velkou šanci se prosadit.